Knihu s tímto titulkem mám velmi ráda. Italská autorka Lia Cerrito v ní s humorem ukazuje lidské postoje z nezvyklého úhlu podhledu... tady je jeden z jejích příběhů.
Modlitby naruby
Pánbůh se probírá breviářem a různými liturgickými knihami.
"Ty modlitby věřících! Prostě nepochopím, jak je možném, že to nedokáží vzít na vědomí!"
Od doby, kdy jsem začal komunikovat s lidmi, stále jim radím, doporučuji, ba dokonce je prosím aby pamatovali na ty nejposlednější, aby se starali o chudé, chránili slabé, neopomíjeli slzy zkroušených, aby vždy nechali vítězit spravedlnost a budovali lepší svět. Ale oni se nenaučili nic jiného než odpovídat zace "radami" a přikázáními":
Pane, neodvracej zrak od slz lidí v nouzi, to jsem je učil o dob Mojžíšových. (Dt 15,7)
Pane, pomáhej sirotkům a vdovám, neříkal jsem jim to snad Izaiášovými ústy? (Iz 1,17;10,1-2)
Pane, chraň důstojnost chudých a lidí na okraji společnosti, to jsem jim připomínal Jakubovým prostřednictvím. (Jak 2,2-6)
Pane, dej,ať všichni lidé mají kde bydlet, to jim mým jménem říkal papež. (Sol. Rei Soc., 42)
A tak dále a tak dále...
Oni ale žádají: "Ať nás tvá láska nezklame." Kde berou odvahu něco takového vyslovit?! Moje láska že by je zklamala? Apoštolu Pavlovi jsem přece dal za úkol, aby je ujistil: "Ale i když my jsem nevěrní, on zůstává věrný, protože nemůže zapřít sám sebe." (Tim 2,13)
Andělíček tajemník se odváží zavtipkovat:
"Jen počkej, Pane, jednou přijdou s tím, aby ses obrátil."
"To už udělali dávno."
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.