Kde jsem to jen četla...

Vzpomínám si na příběh, který mi uvízl v hlavě, i když z mojí hlavy není. Četla jsem ho a nevím už kde:

Jednoho dne vzal Bůh lidem schopnost mluvit.

Snad proto, že jej zlobilo, že stále mluví o tom co by, kdyby, snad příliš slibovli a málo dělali, snad už těch řečí bylo na něj moc.

A ON je přece SLOVO A ON JE.

Asi se mu nelíbila prázdná slova. Lidi se divili - kdo by se nedivil. Chci říct "dobrý den" a nic. Chci říct: "myslím na Tebe" a zas nic. Chci říct "je mi to líto" - no hádejte co?

Lidi najednou nemohli mluvit o tom, jak milují Boha a milují bližní, jak jim na všem a na všech hrozně moc záleží a jak na všechny myslí. Prostě nic - TICHO.

A tak místo toho, aby pozdravili, usmáli se na sebe. Místo toho, aby mluvili o lásce, pomohli sousedce s těžkou taškou, kolegovi v práci, místo aby se drali do autobusu první, aby si sedli, počkali až nastoupí ti druzí a stáli pak na jedné noze a usmívali se.

Dětem přestali nadávat - prostě to nešlo, ale začali je pozorovat a zajímat se o to, co dělají, co se jim líbí a co zas ne. Manželé nezapomněli jeden druhého pohladit,  uvařit kávu, když ten jeden přišel víc utahaný z práce než druhý, měli tichou radost, že se vidí a nikdo nikomu nic nevyčítal. Teologové nemohli mít dlouhá kázání, tak všichni společně pomohli tomu, kdo to zrovna potřeboval...

A pak se Bůh podíval na zem a nestačil se divit, kolik lásky našel - a vrátil lidem řeč.

Kupodivu začali vážit svoje slova a když už něco řekli, tak jste se mohli spolehnout, že to tak je a že když něco slíbí, tak to taky splní.

Možná to v té knížce bylo trochu jinak - ale nepotřebujem taky někdy na chvíli oněmnět?