POZVÁNÍ

Človíčku, pojď sem, postůj chvilku,

zanech svou práci a postýlku

a povídej mi, jak se máš,

co děláš, o čem přemítáš?

 

Můj milý Pane, jsem tak sám,

kolem je plno shonu, fám,

nevím kam jít, co dělat mám,

můj život je jak pustý chrám.

 

No ano, jistě – už tě zřím.

Já o tvém smutku, zmatku vím.

Ty tvoje oči dávno nezáří,

vždyť máš v nich slzy, špínu ve tváři.

Pojď jenom blíž s tím žalem svým,

já tvoje slzy osuším.

 

Já, já nevím, já mám strach.

Neublížíš mě, a co se mnou bude pak?

Co po mě budeš chtít?

A přece vím, že musím jít!

 

Neboj se, já nejsem zlý, já mám tě rád.

Vím, co tě trápí, dělá vrásky snad.

Ty chtěl jsi stavět lásky hrad,

máš po mé lásce nenasytný hlad

a chceš se umět smát…

 

Ó ano, ano, jak to víš?

Ty mi snad Pane rozumíš!

Já tajil jsem to, aby nesmáli se mi snad,

že naivní jsem a neumím se prát.

Já nechci bohatství, z nějž čiší chlad.

Já chci někoho mít rád

a o své lásce zpívat, hrát.

 

Jsem rád, že nenechal ses zmást

a teď i nohy přestaly se třást.

Pověz mi všechno, co tě trápí,

co zlobí tě a co ti vadí.

 

Já nevím, z těch mých různých snah,

se všechno mění v šedý prach,

jak na stěnu když hází hrách

a nejraděj bych někam plách.

 

No toto, jen se nerozplač,

já dobře vím, co ty jsi zač.

Pojď ke mně blíž a poslouchej

a svoje dlaně do mých dej.

Vše co ti chybí – Já ti dám.

V svém srdci vystav pro mě chrám.

 

Můj Pane díky, že smím jít,

že dals mi radost, štěstí, klid,

že smím tvou lásku v srdci mít

a o nebi že můžu snít.

Já chci jít s tebou každý den

a o tvé lásce říkat všem,

aby i oni mohli mít

lásku, co nemůže jim nikdo vzít.