POSLANEC

Jednoho dne přijde do ráje poslanec z parlamentu.

Ano, občas se sem některý dostane, i když, no, není to zas tak často.

V takových případech je celý ráj na nohou.

Andělé vykukují ze dveří a světci si šeptají:

"Viděl jsi, kdo přišel?"

"Jak to jen dokázal?"

"Byl naivní."

"Byl to idealista."

"Ale ne, stál nohama na zemi."

"Takže měl čisté srdce."

"Možná na sebe vzal nějakou vinu."

"Jestli jde o tak vzácný případ, Pánbůh mu dá zvláštní trůn."

Ale poslanec, jen zoufale pláče a není k zastavení.

Pánbůh se ho snaží utěšit a přesvědčit, že je konečně v ráji, že to, co bylo dřív, už není a neplatí. Ale on pláče čím dál víc.

"Právě ten svět jsem měl vybudovat, Pane. Mně přece byly svěřeny, ´pozemské skutečnosti´, byl jsem pokoncilní laik."

"Dobrá, synu můj, ale tvůj úkol už skončil."

"A co jsem vykonal, Pane? Co jsem uskutečnil? Co jsem ti přinesl? Podívej."

Položí na stůl list papíru a řekne:

"Vidíš, jaký to byl krásný projekt? Kdybych ho mohl uskutečnit, byl by to opravdu ´svět podle Boží vůle´. Vládl by v něm pokoj, spravedlnost a láska. Všichni by měli práci, všichni by měli kde bydlet, plánoval jsem reformu školství a zdravotnictví, zastavení růstu cen a inflace. Jenže. Z jedné stany buduješ, a z druhé se ti stavba boří; z jedné ji pospravuješ, z druhé se ti zhroutí. Ať počítáš, jak počítáš, stejně nic nevychází. Ach Pane." A slzy se mu z očí jen řinou.

"Pane, všude jen trosky a zase trosky. Jen ty ti můžu dát."

"Dítě moje," říká Pánbůh s láskyplnou ironií, "copak nevíš, že já stavím ´svět podle Boží vůle´ právě z vašich trosek?"