Hledání cesty

Příliš velké nároky...

28. 1. 2012 6:10
Rubrika: Střípky

Jako dítě jsem moc lásky nepoznala. Rodiče byli zaměřeni na práci, na výkon. Kdo toho dělá víc a líp. Jako "rozhodčí" jim sloužili lidé v okolí a hlavně my, jejich děti. Táta povídá: "Představte si, že mamka dělá tohle a nedělá tohle a já přitom..." Když nebyl doma otec, máma povídá: "Děti, tata dělá tohle a tamto a nedělá tohle a to by měl a on mi ubližuje." Další den nás budí křik hádky, kdy si tihle dva vyměňují názory. Byli tak plni vzájemné zloby a problémů, takže jim už nezbyl čas na to, zajímat se, jak se v tom cítí jejich děti. A my, dvě sestry jsme se cítily osamělé, strašně osamělé. Rodiče nedovolovali v létě žádný tábor, jen společnou dovolenou, kde to všechno více či méně zjevně pokračovalo. My jsme nemohly mít přání, co chceme nebo potřebujeme - kupovaly se praktické věci, zato matka si svůj "žal" léčila kupováním zlatých šperků a luxusního porcelánu. Otec nebýval doma, dělal elektrické přípojky lidem, aby si přivydělal - sám pro sebe. Za co to utratil, nikomu neřekl. A oba naříkali, jak máme málo... 

Já měla taky málo - málo lásky, málo zájmu o to, kdo jsem, co mne baví, z čeho mám radost. A tak se moje malá dětská duše uzavírala do jiného světa - světa pohádek, představ a knih. S hrdiny jsem prožívala jejich krásná velká dobrodružství a byla uvězněná v domě rodičů. Nebyla  žádná laskavá babička, moudrý dědeček, nebyl ani Bůh - to se u nás nenosilo a kde brát?

Až po střední škole si mě Bůh našel sám a ukázal mi jiný život, přátelství a partu lidí, kteří chtěli být spolu. A já se začínala učit, jaké je to být kamarádkou, být sama sebou, vážit si sebe i jiných - to mi nikdo dřív neukázal. Ovšem sebevědomí bylo lehounké jako pápěří - stačilo zlé slovo, výtka a má duše se hroutila do staré známé samoty. Práci jsem chtěla co nejdál od rodičů, tedy v Brně, vzdáleném 40 km. Brzy jsem si našla podnájem.  I když jsem pracovala a vydělala si později i na svůj byt, i když jsem učila náboženství a pomáhala v církvi, pro rodiče jsem byla jen hloupý fanatik, povinná pracovní síla. Když jsem přijela po pracovním týdnu "domů" otec mne ihned hnal na zahradu - žádný odpočinek po cestě, žádné vybalení a zapnutí pračky jen - "Ty teď musíš!!! A když ne, opusť můj dům!" Odjela jsem, několikrát. Byla jsem ve svém bytě sama, ale aspoň na mě nikdo neřval.

Potkala jsem muže, se kterým jsem chtěla žít jiný život s Bohem a v lásce. Ale tu sliboval jen před svatbou. Pak už mělo jít vše jen podle něho. Násilí, vydírání, zákaz komunikace s okolím - to byly jen vršky ledovce. Když už tím trpěly i děti, odešla jsem - měla jsem práci, věřila jsem v nový, lepší život beze strachu. Přišlo velké a všeobecné odsouzení. Ztráta přátel, protože TOHLE se přece nedělá. Zbylo jen pár střípků vztahů a v azyláku jsem našla ženy, které zažily podobnou "rodinu", chápaly jsme se navzájem. Za peníze z garsonky, kterou jsem prodala v naději, že budeme mít lásku v pěkném domě, jsem našla jeden malý nájemní byt a tam zakotvila naše malá rodinka. Pracovala jsem, šetřila a milovala svoje děti, občas jsme zajeli na levnější dovolenou nebo k těm několika málo známým, kteří o nás ještě stáli, radovali jsme se z maličkostí. Jenže přišla zlá a krutá nemoc s obrovskými bolestmi, vydržet v práci se to už nedalo, takže hledání uzdravení, hledá se již víc než 4 roky a jen přibývá léků a mně je stále víc úzko. 

Před dvěma roky zemřela máma - byl to vlastně konec jejího utrpení a těžkých nemocí. Svůj majetek dala nám, dětem - vlastně jsme dostaly jen polovinu domu, kde bydlí otec. Peníze, které po ní byly za měsíce, kdy jen ležela v nemocnici, zmizely. Slib otce u notáře, že až nebude moci žít v domě, půjde do domova důchodců a tržba za dům se rozdělí mezi nás dcery - ani jedna nejsme dost zdravá, ani jedna nemáme práci.

Teď nastal ten čas, kdy otec chce odejít, ale peníze chce taky. "Až jednou umřu, všechno zdědíte, ale teď to bude všechno podle mne." Otec neznalý zákonů domlouvá pod vlivem zkušeného právníka opačné strany smlouvu o prodeji, na které může ztratit neskutečně mnoho. Mně nevěří, když se mu snažím vysvětlit... Jsem jen zlá dcera, která mu chce zhatit skvělý prodej... Prodej, kde cítí milion korun - co si za něj v 80 letech pořídí? Lásku nikdy nedal, tak si chce koupit zájem dětí - "Kdo za mnou přijede, dostane tisíc korun." Ale někdy prostě "nemá", "Přece se nemůžu vydat ze všech peněz, co kdybych něco potřeboval." Nestačí milion, nestačí dva, pořád má málo. Nemoc a chudoba, ve které žijí jeho děti a vnoučata, to ho nezajímá - on za to nemůže, poraďte si sami, to není má starost.

Vracím se zpět s kamarádem, který mne tu hodinovou vzdálenost veze autem. Dostávám "rady do života":"Buď šťastná, blýská se ti na lepší časy, dostaneš tolik peněz, to já, chudák, (který mám ženu a tři děti, oba pracujeme, máme velký dům, kde má každý svůj pokoj) a teď jsme si vydělalli jen." - trojnásobek, co nám zbyde po zaplacení nájmu. Oba jsou zdraví, oba mají práci, přízeň žijících rodičů, tetiček i přátel. Ale já jsem nevděčná dcera. Za co mám být vděčná? Za bolest, že jsem vlastnímu otci lhostejná, za to, že jej nezajímá moje utrpení a utrpení mých dětí? Za co? Za malý byt, kde nás v okolí ohrožují romové a bojíme se jít po ulici? Za co mám být vděčná? Za kamarádovu "slepotu" a odsouzení?

Prý mám moc velké nároky...

 

Zobrazeno 1656×

Komentáře

organo

Nemáš velké nároky...Jen toužíš po lásce, klidu a pokoji, po lidech, kteří by Tě pochopili a byli Ti oporou. Prožila jsi a stále prožíváš velmi těžké chvíle a v této situaci nikdo z nás nemůže dávat nějaké "rady do života". Od stolu se to tomu druhému vždycky krásně radí, ale kdybychom byli v Tvé situaci, jak bychom to zvládali? Nebo spíše nezvládali...
Můžeme se opravdu jen modlit a prosit o sílu pro Tebe a prosit za vyřešení Tvé těžké situace.

Zobrazit 1 komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková