DĚKUJI TATÍNKU

Dnes, když do konce roku zbývá jen pár dní a já se dívám zpátky, divím se, kolik toho může jeden rok změnit. Ze začátku to moc vesele nevypadalo. Můj otec, který nikdy moc zájmu o svoji rodinu neměl prohlásil, že je mu jedno, co se mnou bude, i když jsem nemocná a že není blázen, aby ze svých peněz pomohl svým dětem a vnoučatům. Na návštěvy nejezdí a ani o ně nestojí. Jsem prý dospělá a mám se starat sama. Dost mě to vzalo, přece jen jsem doufala alespoň nějaký zájem a projev otcovské lásky...

Líbí se mi příběh Joba, který přišel o všechno, ale když nepřestal v Hospodina doufat a věřit, měl nakonec novou rodinu i majetek. Taky já bych ráda měla novou rodinu, ale že by si Bůh vzpomněl i na mně? Kdo ví, jak to s tím Jobem bylo? A kolik lidí umírá hladem, kolik lidí přišlo o rodinu i o život, proč zrovna já bych měla být výjimka, že? To jsem si v duchu říkala. Přesto mě důvěra, že Bůh mne miluje neopouštěla. 

Jednou mi sousedka ukazovala článek o možnosti hlídat děti jako "náhradní babička". Zvažovala jsem, zda to chci a zvládnu a po několika týdnech napsala mail na určené místo. Přišlo mi pozvání a povídání jak to chodí. Oddechla jsem si, když jsem se dozvěděla, že rodina s babičkou si nemusí vždy na poprvé "sednout" a je možné kdykoli i bez udání důvodů odejít. 

Pak přišel den D, kdy jsem měla poznat rodinu se třemi dětmi. Byl jeden z posledních slunečných podzimních dní. K restauraci pod brněnským Petrovem přišli všichni včas. Na uvítanou mi nejmenší "chlap" rodiny podal nádhernou velikou růži. Byla téměř větší než on sám. Při procházce jsme měli možnost se trochu okoukat a prohodit každý s každým pár slov. Závěrečné posezení v restauraci s pořádnou porcí zmrzliny, umocnilo krásné odpoledne. Neobyčejný večer završili netopýři, kteří nám při odchodu poletovali nad hlavami.

Odcházela jsem domů nejen s růží, ale i se třemi obrázky tří kluků a pocitem, že tahle rodina mě chytla u srdce. Problémem se zdála být vzdálenost, protože bydlí na opačném konci Brna než já a cesta trvá téměř hodinu. A když jeden trpí chronickou únavou a bolestmi jako já, tak zvažuje, jestli to vůbec půjde... 

Ale zjistila jsem, že to jde. Malí kluci jsou plní života a nenechají člověka, aby myslel na svoje problémy, čas s nimi běží neskutečně rychle a taky moc příjemně. Kolik her si jen dokáží vymyslet a pobavit jimi nejen sebe, ale i přihlížející, to se snad nedá ani popsat. A tak jsem znovu poznala mateřskou školku a byla pozvaná na předvánoční besídku. Chodím skluky do Sokola a sedím s maminkami a babičkami na lavičce a pozoruji živé pobíhání dětí. S nejstarším Honzíkem si po cestě z náboženství povídáme o meteoritech a jejich následcích. 

Jejich maminka to s kluky skvěle umí. A nejen s nimi, je pozornou hostitelkou a moc pěkně se s ní povídá. Veliký táta je ten, který všechno umí, o všechno se stará a taky má všechny rád. Láska není okázalá, ale je cítit ze všeho, co se tu děje. Když jsem byla pozvaná na Boží hod na oběd, měla jsem opravdový pocit, že i já, teta, do této rodiny patřím. Kdo by to byl na začátku roku řekl? Já teda určitě ne. 

A tak jsem přesvědčená, že mám toho nejskvělejšího tatínka. Nepotkávám ho sice na ulici ani doma, ale můžu s ním mluvit kdykoli chci a děkovat za tu nádheru, kterou mi dává přožívat. 

Děkuji tatínku, jsi skvělý a mám Tě moc ráda