Jak se (ne)stát bezdomovcem

Zaujal mě článek "Neštěstí jménem bída" především proto, že já jsem od takovéto situace jen krůček.

Když jsem se vdávala, měla jsem družstevní byt, dobrou práci a něco úspor. Přestěhovala jsem se do domku k manželovi na vesnici. Bohužel, jak mnozí vědí z mých blogů, po čase se manželství změnilo v teror. Utekla jsem i s dětmi ve chvíli, kdy muž začal terorizovat i děti a já byla blízko zhroucení. Protloukala jsem se po podnájmech, bydlela rok v azyláku, pak si našla maličký nájemní byt. Manžel mi odmítl vydat moje věci i zařízení bytu, který jsem měla už jako svobodná. Odmítl se dohodnout na majetku - tedy neodmítl, navrhoval, že všechno je jeho, protože on pracoval a já se starala o děti po většinu času. Na soudy jsem neměla peníze a tak jsem to nechala tak. Naučila jsem se chodit pro sociální dávky, nakupovat v sekáči, přešívat a hodně šetřit, protože jsem přišla i o práci. Nakonec jsem z těch všech stresů onemocněla, přátelé najednou neměli vůbec žádný čas. Podotýkám, že jsem se pohybovala převážně v křesťanském prostředí, mluvím o věřících lidech. Dostalo se mi odsouzení, že jsem odešla od manžela a nesnesla prý "malicherné těžkosti". Jak snadné je zvenčí odsoudit.

Práci jsem léta nemohla najít a chodila od konkurzu ke konkurzu. Dnes jsem tak nemocná, že nejsem schopná pracovat ani 4 hodiny denně. Dvakrát týdně hlídám děti, abych se dostala mezi lidi a měla trochu peněz navíc. Neptejte se, jak to zvládám psychicky. Nezvládám.

Pro ty, kdo to neznají, což je asi většina, uvádím, že stát přispívá celkem dost na bydleni - nájem mi zaplatí dávky a alimenty. Když mi přijde jakýkoli přeplatek, dávky se sníží, protože mi klesly náklady. Když mám nedoplatek, musím jej uhradit sama - z čeho? Jako žadatel dávek v hmotné nouzi nesmím mít auto ani úspory. Na všechno ostatní je příspěvek na živobytí, který je 2.000 Kč na osobu. A nikoho nezajímám. Chudý a nemocný člověk ztratí přátele. Snad proto, že se s ním nedá jen tak tlachat o hloupostech, i když za svoji situaci většinou nemůže. Je jiný a lidé nemají rádi odlišnosti. Lidé chtějí příjemný život a ne cizí problémy. 

Jeden můj známý občas osloví nějakého bezdomovce a nabídne mu práci na chalupě, kterou mu zaplatí, dá mu jídlo a možnost ubytování na chalupě. Jednou dal takto dohromady otce se synem. Jak napsal Podiven k výše zmiňovnému článku, v židovství existuje MICVA, požehnání pro toho, kdo dává almužnu a kdo ji dostává.

Jak známo, kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody. 

Je velmi těžké vrátit se z bezdomovectví k "normálnímu" životu. Ale lze pomoci člověku, aby se bezdomovcem nestal. Vhodně nabízenou pomocí. Jablíčka ze zahrady, pytel brambor, místo smsek dát peníze tomu, kdo je na tom zle. A není řešení si říkat, že jsou bohatší, kteří na to mají víc. Nejvíc dává většinou ten, kdo sám ví, jak těžké je vyjít s málem. Manažeři jezdí autem, nechodí po ulicích, nevidí chudobu, nechtějí vidět. 

Jestliže chceme, aby co dává pravice, neviděla levice, můžeme popřemýšlet, jak obdarovatněkoho anonymně. Jde to.

My známe toho, který nám říká: "Měl jsem hlad a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň a dali jste mi napít, byl jsem nahý a oblékli jste mě, byl jsem nemocný a navštívili jste mne,..."

Víme, kdo říká, že chce milosrdenství a ne oběť, kdo radí, abychom z toho, co máme navíc prokazovali milosrdenství. 

My víme že ten, o kom tvrdíme, že jej milujeme není kdesi v nebi, ale v každém člověku, a v trpících zvlášť. 

Hodně štěstí a málo nešťastných bezdomovců.

PS: Zkusili jste někdy popřemýšlet, jak by vám bylo, kdybyste se stali nikým nechtěným bezdomovcem? Měli byste chuť žít? Většinou jsou to naprosto stejní lidé jako my, ale přijít o všechno je dnes tak snadné. Nedivím se, že pijí, aby zapomněli,. Udivuje mne jejich vůle žít.