Touha po Bohu

V mládí mi osobním svědectvím, přijetím a láskou k Bohu i klidem ovlivnil jeden kněz. Zamilovala jsem si Boha, modlitbu, mši svatou, adoraci atd. Toto setkávání mi dávalo sílu žít i v nesmírně obtížných podmínkách.

Před několika lety jsem vážně onemocněla. Velké bolesti a chronická únava mi již nedovolují chodit na mši každý den ani klečet na adoraci, bolest ruší moje možnosti pohybu, ale i myšlení a cítění. Bolest ovlivňuje celého člověka. Často se nedostanu do kostela ani v neděli a poslouchám mši z rozhlasu. A to mne vede k zamyšlení.

Má mne teď Bůh méně rad? - To není možné.

Nemohu se s Bohem nyní tolik setkávat jako dřív? - To není možné.

Bůh mluví o lásce k trpícím. A když už se na mši dostanu, setkávám se leckdy s lidmi, kteří chodí jen tak ze zvyku, povídají si, odsedí si to a mají splněno. Někdy je vidět, že i kněz slouží mši tak nějak po paměti, ze zvyku, jeho slova a pohyby jsou automatické, bez vztahu. Dost málo se setkávám s opravdovým soustředěním na to, že se jdu sejít se svým milovaným a milujícím Bohem.

Lidé odcházejí úplně stejní jako přišli, neoslovení, neovlivnění. Proč to tak je?

Myslím, že záleží na tom, co já hledám a očekávám, záleží na mé touze a není tolik důležité jestli je to doma nebo ve společenství. Ruku na srdce: soustředím se na to, že na mši svaté je přítomen Bůh, který mne chce oslovit, naplnit, osvobodit, obdarovat, změnit...? 

Toužím po Bohu, aby mi ukazoval cestu nebo chci aby mi Bůh pomáhal plnit moje představy o životě?

Tak snadno zaměníme role. Tak často chceme mít a ne být. Tak často vidíme Boha někde v dáli a ne tady a teď v tomhle člověku.

Odpusť mi Bože, že tě nevidím a neslyším, i když jsi tak blízko tady a teď v mém srdci, v tomto člověku, slově, situaci. Pomoz mi, ať tě vidím, ať tě slyším, ať po tobě toužím.

Amen