Bůh přijímá

 Narodila jsem se rodičům, kteří neuměli přijmout sami sebe a tím pádem ani toho druhého. Takže život s nimi nebyl soužití v lásce, ale souboj, kde nebyli vítězové, jen poražení. Nejen máma s tátou, ale i já a moje mladší sestra. Ani jedna jsme v atmosféře hádek a uražených tichých domácností nechtěly zůstat déle, než bylo nezbytně nutné.

První výraznou osobou od které jsem cítila přijetí byla moje třídní na střední škole, byli jsme její první třída a nazývala se "naše matka takřka vlastní" a opravdu taková byla. Přátelská, pozitivní, kamarádská, viděla na nás to dobré a hlavně - MĚLA NÁS VŠECHNY OPRAVDU RÁDA.

Další byly dvě věřící kamarádky, já v té době díky rodičům věřící nebyla, ale díky těm dvěma jsem poznala Boha, který mne miluje a přijímá takovou, jaká jsem (nejen jaká bych měla a mohla být). Potom přišli kněží, hlavně jeden, který působil v Brně, kde jsem si našla práci a říkal si DĚDA. Byl mi víc než dědou, vlastně mi nahrazoval otce, který se o mne nezajímal. K DĚDOVI jsem mohla přijít s jakýmkoli problémem, vždyckcy vyslechl, poradil, pochopil. Tehdy začala moje cesta k sebepřijetí, těžká a trnitá, jak u lidí z rodin, kde přijetí nepoznali bývá.

Cestu zkomplikoval vztah s mužem, kterého jsem si v touze po úplné rodině vzala za manžela. Ačkoli jsem se já snažila o jeho přijetí ze všech sil, on jen bral a stavěl další a další úkol, poukazoval na nedostatky, ospravedlňoval svoje násilí, vydírání, manipulaci. Už jen poznat o co běží trvalo hodně dlouho. Nebudu zabíhat do podrobností, po několika letech jsem v rámci zachování psychického zdraví musela i s dětmi odejít a církev posléze prohlásila naše manželství za neplatné - tohle opravdu nebyla láska a přijetí.

Náročný život rozvedené mámy s dvěma dětmi raději popisovat nebudu - příliš to bolí. Velké psychické vyčerpání, odmítání ze strany věřících, protože mne považovali za ženu hříšnici, která opustila manžela, samota a osamělost. Boj o přežití. Nakonec jsem před sedmi roky onemocněla těžkými chronickými bolestmi a únavovým syndromem. Já, tolik aktivní a samostatná jsem najednou nemohla. Síly se smrskly tak na třetinu, pomoc se i přes hledání nenašla. Vedlo to s depresím a psychickým problémům. Jak vychovat děti, jak se o ně postarat, kde vzít peníze, když nemůžu pracovat, invalidní důchod jsem nedostala,...?

Přátelé přestali mít čas, do společenství jsem se nehodila nebo na ně neměla sílu, na mši už většinou nevydržím bolestí a tak ji poslouchám doma z rozhlasu. Vzdaluji se lidem a lidé se vzdalují mně.

Ale přes to všechno:

- i kdyby mi nikdo nerozuměl, Bůh mi rozumí

- i kdyby mne všichni odmítli, Bůh mne přijímá

- i kdyby mne všichni opustili, Bůh mne je se mnou

- i kdyby mne všichni odsoudili, Bůh mne miluje

- i kdyby mi nikdo nepomohl, Bůh mi pomáhá

- i kdybych už neměla sílu udělat ani krok, Bůh je má síla

- i kdybych na všechno zapomněla, Bůh na mne nezapomene

- i kdybych už nemohla žít, Bůh je můj život

- i když jsem prožila mnohá nebezpečí, Bůh je mé bezpečí

- i kdyby mi nemoc vzala všechnu sílu milovat,

Bůh nezapomene na jedinný můj skutek lásky