Rubriky
Fotogalerie
Oblíbené stránky
Nejnovější
- 10. 5. 2016 Nové evangelium?
- 18. 5. 2015 Báseň starého Indiána
- 4. 5. 2015 Bůh je se mnou
- 8. 3. 2015 Pohádka-nepohádka o dvou bratřích
- 9. 2. 2015 Světlo a stín
Archiv
- Květen 2016 (1)
- Květen 2015 (2)
- Březen 2015 (1)
- Únor 2015 (4)
- Leden 2015 (2)
- Prosinec 2014 (3)
- Listopad 2014 (3)
- Říjen 2014 (2)
- Listopad 2013 (2)
- Září 2013 (1)
- Srpen 2013 (1)
- Leden 2013 (1)
- Prosinec 2012 (1)
- Listopad 2012 (1)
- Červen 2012 (1)
- Leden 2012 (2)
- Prosinec 2011 (2)
- Červen 2011 (1)
- Duben 2011 (1)
- Březen 2011 (5)
- Únor 2011 (5)
- Leden 2011 (6)
- Prosinec 2010 (3)
- Listopad 2010 (1)
- Únor 2009 (2)
Dovolme Bohu, aby nás miloval
Tuhle myšlenku jsem poprvé zaslechla v modlitbě a před několika dny ji vyslovil i náš milý papež František. A tak cítím, že je to něco velmi důležitého a že by byla škoda nechat si to jen pro sebe.
I když mi byl představen v mládí Bůh jako ten, který mne miluje a položil za mne svůj život, dále už bylo zdůrazňováno: I ty musíš Boha milovat a plnit přikázání, snažit se, odpouštět, nehledět na křivdy, poslouchat,...
A zpytovat každý den svoje svědomí, kde jsem to zkazila a vyznávat hříchy. I když jsem měla většinou vynikající zpovědníky a rádce, pocit že se musím snažit za každou cenu zlepšovat mne vedl někdy do úzkých a vzhlížela jsem k těm, kteří byli v mých očích "dokonalejší".
Jenže pocity méněcenosti nikomu ke štěstí nepomůžou a Bůh přece chce, abychom byli šťastní, ne? Jaký by to byl milující Otec, který by nechtěl štěstí svých dětí?(Ten pozemský jedná někdy opačně ale Bůh takový není.)
A tak vám všem přeji a vybízím? Nechte se milovat Bohem!
Udělejte si čas na toho, který každého znás miluje jedinečnou láskou právě takové jací jsme. Nevyčítá, nehrozí, zapomíná, protože on ví!
Nejlepší přítel je prý ten, který o nás všechno ví a přesto nás miluje. A právě takový je náš Bůh!
A stejnou láskou miluje i všechny ostatní, má pro nás pochopení v našem snažení, v naší slabosti a nedokonalosti. Rozumí naší touze po štěstí a radosti a chce nám ji dát. jenže my si často myslíme, že sami nejlíp víme co a jak a kdy máme dělat a chceme si prosadit svou. Jenomže leckdy se dočkáme zklamání a pak se divíme.
Kde je Bůh? Proč mi nepomáhal?
No jak by mohl, my jsme na něj zapomněli, neptali jsme se ho, nezajímalo nás jak On to vidí a co pro nás chce a když jsme šli svou cestou, nechal nás jít a zůstal v pozadí. Byl a je s námi, ale když si myslíme, že si stačíme sami, co může dělat?
Bůh nás neopouští - NIKDY! To my často opouštíme JEHO.
A proto vás prosím. Začněme nový rok s ním, nechcme se vést, nechme se milovat, dovolme Bohu ať nás obejme a potěší svou láskou, udělejme si na něj čas a budou se dít zázraky.
Jak konkrétně bych Mu to měla dovolit? Protože tyhlety fráze jsou právě to, co mě drobátko stresuje a dává mi pocit, že mi asi oproti ostatním něco důležitého uniká. Jak to udělat? Jde o pocit? O čin? Autosugesci?
Myslím si, že to není úplně jednoduché nechat se milovat. Pro mě je to čin odevzdání se, čin bezpodmínečné kapitulace a vyjití ze sebe, vyjití za Ním. Pomáhá mi v tomto třeba Novéna odevzdanosti, také adorace, a nacházení Jeho Lásky ke mně v Písmu sv.... Určitě je to ale cesta. Jen je to podle mě méně snažení (které m áme tak nějak přirozeně v sobě i ve víře) a více prostého odevzdání se.
Spíš bych řekla, že nejde ani o pocit, ani o čin. Je to spíš život, prostý život s Ním. Je to prosté, ale není to vůbec snadné.
Markéta to napsala velmi pěkně. Já bych ze své vlastní zkušenosti řekla, že jde o to, abych zcela konkrétně přijala pravdu (která se možná tím, jak se často opakuje jeví jako fráze) abych ji zcela konkrétně prožila.
Bůh mě miluje, nikdy neodsuzuje, nenapravuje, nevyčítá. Prostě mne objímá a miluje takovou, jaká jsem (i když já sama nebo někdo jiný na mně něco nemá rád.) Bůh je lék na všechny pochybnosti o sobě. Vztahy asnahy přináší někdy zranění a nepřijetí. Jestliže si ale každé ráno nebo večer udělám čas na to, abych si uvědomila a prožila tu velikou Boží lásku, naplní mne velkou radostí, láskou a silou. A když si tuto lásku připomínám i během dne a s Bohem ve svém srdci rozmlouvám (modlím se) o tom co prožívám a jak se mne to dotýká, mám k událostem jiný vztah.
Určitý nadhled Boží lásky. Jak správně poznamenala Markéta, není to nic atomatického a samozřejmého, ale musíme se tomu učit, protože někdy se nám víra předkládá jako soubor pravd a rad k životu. Bůh který sestoupil na zem v podobě lidské bytosti, dítěte, člověka, ten chce především navázat s námi vztah.
Zjednodušeně:
Jde o nejkrásnější vztah plný důvěry, porozumění, přijetí, lásky,... ale na každý vztah si musím najít čas. Čím víc času mu věnuji, tím je hlubší.
Není to ale vždy procházka růžovou zahradou. Jako každý vztah prochází krizemi, tak i já mívám pocit, že mne Bůh neslyší, nevnímá, že je daleko. Jsou tozkoušky, kterými prochází každý věřící.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.