Světlo a stín

Šla jsem na procházku a venku nádherně svítilo sluníčko. Taková ta čistá krása a radost. Jenomže já nebyla v lese, ale šla po ulicích města. Někde sluníčko krásně hřálo, jinde byl stín. Stínily především domy a auta. Jak symbolické.

Bůh je ten, který světlo přináší, ten který osvětluje naše temnoty, přináší radost a lásku. Může prozářit svět kolem mne, může prozářit i mne - jak moc?

Záleží kolik místa mu necháme.

Bůh se nevnucuje, světlo nabízí, chce mne zbavit temnot. Jenže my často nechceme Boha pustit všude. Máme záliby, představy, plány - svoje. Neptáme se kdo nás k tomu vede. Chceme.

To je stín.

Všechno kam Bůh nemůže je temné a stíní jeho světlu.

Domy stále větší a luxusnější, moje rodina, moje auto, moje plány, moje ...

Máme strach z Boha, bojíme se, že nás povede jinak a jinam než mi sami chceme a tak můžeme být sice zbožní, ale přitom vytvářet stín svého já. V každém z nás je světlo i stín. A kdo zakusil setkání s člověkem, který se opravdu odevzdává Bohu, to světlo vidí a cítí.

"Hledejte nejprve Boží království a vše ostatní vám bude přidáno."

Nakolik tomu věřím?

Nakolik si myslím že postarat se musím JÁ?

Nakolik důvěřuji, že se postará BŮH?

Nikdo nás nenutí, nikdo nás neobviňuje, nikdo nám nevyčítá.

Jen my sami rozhodneme.