NEVIDITELNÁ

Chybí mi láska, strašně. Nezažila jsem ji od rodičů, ti měli neměli čas na zájem, protože je zaměstnávaly souboje mezi sebou a boj o to, kdo víc pracuje. Já  byla taky na práci, poslouchání, učení. Co cítím, o čem přemýšlím, po čem toužím, co ráda dělám - to nikoho nezajímalo. Otec rozhodoval co budu a co nebudu dělat. Zvenčí to vypadalo jako normální rodina...

V dospělosti jsem se z toho snažila dostat, poznala jsem pár skvělých kněží, ale moje sebevědomí po této výchově bylo hluboko pod bodem mrazu, tak jsem zase poslouchala a dělala vše pro druhé. Najednou mi bylo 29 let a já stále sama, tak jsem si vzala jedinného muže, který vypadal podobně. A taky byl: zakomplexovaný, prý mu lidi ublížili, tak chtěl rodinu, aby mu to vynahrazovala. Jenže já neměla sílu vynahrazovat vše co chtěl, zvlášť když moje potřeby byly znovu opomíjeny, dokonce i děti začaly sloužit k dosažení jeho cílů. Prý: "Děti, maminka mě nechce poslouchat, tak na koupaliště dnes nepojedeme." Prý maličkosti říkali jedni, prý žena musí poslouchat říkali druzí, ale já byla po devíti letech na hranici psychického kolapsu a tak jsem odešla. Vždyť mám tolik přátel, bratří, sester,...Vždyť i církev rozhodla,  že tohle není láska a tohle není (a nikdy nebylo) křesťanské manželství.

Prý jsem žena hříšnice a nemůžou mi pomoci, protože by se podíleli na mém hříchu, říkali jedni, prý: "Jsi silná, já bych to nezvládla, ale ty to zvládneš", říkali jiní, prý "modlím se za tebe", ale ani jednou nezavolali, nenapsali, nezeptali se jak se mi daří nebo jestli něco nepotřebuju. Bývalý manžel zavřel všechny naše věci ve svém domě a mně sebral klíč. Já začínala úplně znovu. Vyhodili mě z práce, přátelé se museli věnovat svým rodinám, svým zájmům, své práci a já neměla nic - žádnou práci, žádnou pomoc, žádné peníze, žádnou rodinu. Tedy otce, který řekl, že "Není blázen, aby dával svoje peníze dětem. Jsem prý dospělá, ať si poradím." Sestra mi vyhrožovala, že na mě pošle sociálku, když nebudu dělat to, co ode mne očekává,... Rodina?

Pro žádné křesťanské společenství jsem nebyla dost dobrá, prý se příliš trápím, prý bych je zatěžovala, prý se nechovám dost přátelsky.

Neměla jsem nic a ztratila jsem i zdraví. Najednou přišla krutá bolest, únava, deprese. Prý borelioza, nyní již ve třetím, posledním stádiu. Mám poškozené nervy, imunitu, klouby, šlachy, nefunguje krátkodobá paměť, Po dvou hodinách ve městě jsem tak vyřízená jako jiní po celodenní práci, ale na invalidní důchod prý nemám nárok. Boreliozu má dnes kde kdo. Existuje sice léčba, ale na tu nemám peníze.

A zjistila jsem, že jsem neviditelná. Nevidí mě ti, kdo tvrdí, že se za mě modlí, ani ti, kterým jsem dokud jsem mohla, hlídala děti. Nechovám se dost diplomaticky, zbožně, křesťansky. Ale zkuste žít sedm roků v neustálých bolestech, unaveni, bezmocní a opuštění,... Prostě nemám sílu.

Ale mou nadějí je evangelium, protože lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní, ne bohatí, ale chudí a Ježíš ukazuje učednímům milosrdného Samařana, který se ujal oloupeného a zraněného člověka na cestě. Ani kněz ani levita neměli čas. Jen tento pohan viděl a pomohl.

A Ježíš říká, že jednou rozdělí své stádo oveček a ti, kdo mu pomohli když byl nahý, hladový, žíznivý, nemocný nebo ve vězení půjdou s Ním do věčné slávy. Ti kdo to neudělali však pryč.

Já nevím, je to vůbec srozumitelné, já nevím, platí to ještě dnes?

Nevím, ale doufám, že mně snad Bůh jednou přijme jako žebráka Lazara, snad i pro ty slzy bolesti a opuštěnosti, bezmoci a zoufalství.

Doufám, že pro Boha nejsem neviditelná.