Moje životní pohádka

Dnes na jedné rozhlasové stanici, chtěl zvědavý pan redaktor příspěvky od posluchačů na téma Moje životní pohádky. Zkusila jsem poprvé napsat i do rozhlasu. Kupodivu se moje pohádka líbila ze všech nejvíc. Tak ji zkouším uveřejnit na mých Signálech, které se pro mne postupně stávají téměř rodinou...

Svůj život jsem si představovala  jako pohádku - byla svatba a žili spolu šťastně až do smrti...
Svatba byla, ale štěstí se nějak vytratilo. Některým lidem se člověk bohužel nezavděčí nikdy a ničím, takže po dlouhém váhání byl taky rozvod - ale to není konec pohádky.

Následovalo chození "přes hory a doly", velké strádání a těžkosti, jak už to v pohádkách bývá. Jen jsem to neprožívala sama, ale se svými dvěma dětmi. Když jsem k tomu ještě před pár roky vážně onemocněla, myslela jsem si, že je všemu konec a život není pohádka.
Jenže právě v tu chvíli přece přichází pohádkový dědeček či jiná kouzla. A mně pomohl zcela prozaický - či trochu kouzelný - internet.

I když už jsem přestávala doufat, že potkám člověka, se kterým si budu rozumět, začala jsem si s jedním člověkem psát a psali jsme si dlouho, předlouho. Po čase nás napadlo se sejít. Zjistili jsme nejen to, že máme mnoho společného, ale i to, že bydlíme poměrně nedaleko od sebe. Naše setkání byla stále častější...

A teď asi někdo čeká, že byla svatba a všichni byli šťastni až do smrti.

Tak to ne. Tahle pohádka trvá. Takže žádná svatba nebyla, ale našla jsem skvělého a chápajícího přítele nejen pro sebe, ale i pro svoje děti. A když si jdeme zaplavat nebo vyjedeme na kole ještě s jeho dvěma dětmi, vypadáme jako šťastná rodinka.