Lu Chin Chin

Další příběh z knížky italské autorky Lia Cerrito:

"Já jsem Lu Chin Chin," oznámí mrňous s černým střapatým ježkem na hlavě, s mandlovýma očima a s dvěma vekými předními zuby. Na pozdrav zvedne zaťatou pěst.

Pánbůh vstane, aby si ho prohlédl, protože Lu Chin China není na stolem vidět.

"Buď zdláv, velký Mao!" zvolá mužíček. Lu Chin Chin začne samou radostí poskakovat a tanovat.

"Konečně tě vidím! A jsem až u tebe!"

Vrátí se ke stolku a znovu napřáhne zaťatou pěstičku.

"Buď zdláv, velký Mao!" opakuje nadšeně.

"Dobře, dobře, ale já nejsem Mao. Jsem Pánbůh."

"Takže jsi Mao."

"Poslyš, maličký, Mao může být 'otec', 'otec vlasti', 'otec moderní Číny', ale já jsem 'věčný Otec'.

"Co je to 'věčný'?"

"To, co nemá ani začátek ani konec."

"Sláva velkého Maa nezapadá!" zvolá zase U Chin Chin.

"Může být, chlapče, ale on tu dřív neby. Já jsem tu pořád."

"Co je to 'pořád'?"

"Pořád je to, co nemá nic předtím ani potom."

"Něco jako čínská zeď."

"Lu Chin Chine, přistup ke mně."

Pánbůh si přitiskne malého Číňánka na prsa a vyhlédne s ním z okna.

"Podívej se na ty hvězdy, Lu Chin Chine."

"Já hvězdy znám," prohlásí Lu Chin Chin. "Je jich devět set milionů, jako Číňanů, a všechny jsou čelvené a i kytky jsou čelvené, plapoly jsou čelvené a i naše kapesníky jsou čelvené. Všechno je čelvené. Všechno, co jsem viděl, vždycky bylo čelvené," vesele žvatlá mužíček.

"Nebeských hvězd je víc než devět set milionů krát devět set milionů, Lu Chi Chine, a každá z nich vyšla z mých rukou. I tvůj Mao vyšel z mých rukou. A hvězdy nejsou jen červené, ale mají spoustu barev. Podívej: některé jsou modré, jiné žluté, další zase fialové. A když s nimi zatočíme frrrrrr - všechno je bílé."

"Ještě, ještě!" volá Lu Chin Chin a radostně tleská ručkama. "To je hezké! To se mi líbí!"

"Takže některé hvězdy jsou modré, jiné žluté, červené a pak frrrrrr... všechny rychle roztočíme - a jsou bílé, protože barev je hodně, ale světlo je bílé."

"Ještě, ještě!" žadoní Lu Chin Chin.

Pánbůh svěří Číňánka jednomu andělovi.

"Právě objevil barvy," říká. "Nech ho, ať si pohraje."

Anděl roztáhne z nebe na zem nádhernou duhu a Lu Chin Chin se k ní bez váhání rozběhne: "To je klásná klouzačka!" A už frčí dolů.

A pak zavolá: "Ještě, ještě!"

Andělíček ho vynese nahoru. A Lu Chin Chin putuje nahoru a dolů, nahoru a dolů - stále dokola. Přitom radostně pokřikuje:

"Je spousta balev: žlutá, čelvená, zelená, modlá, ale fííí - světlo je bílé!"

Vyčerpaný andělíček se obrátí na Pánaboha.

"Nemohl bych tu duhu už vypnout? Lu Chin Chin se pořád klouže a já ho pokaždé musím vynést až nahoru."

"Jen ať si hraje. Musí se vzpamatovat," odpoví Pán.