PROSTITUTKA

Jeden z mnoha příběhů - jedná se o povídky, ne o teologický výklad, které napsala italská učitelka a žena žijící pro Boha ve světě:

PROSTITUTKA

Dveře se otevřou a trochu rozpačitě vejde žena s nazrzlými odbarvenými vlasy. Na sobě má nápadné sešlé oblečení.

"Je tu Adéla od mostu," uvádí ji andělíček.

Pánbůh zvedne hlavu. S rozzářeným, radostým výrazem v tváři vstane, rozpřáhne náruč a řekne:
"Konečně, dcero moje!"

"Pane, řekne žena bez jediného pohybu, aniž by zvedla oči, "já..."

"Mám takovou radost!" pokračuje Pánbůh.

"Ale já," namítne žena, "ani nevím, jak jsem se tu ocitla. To bude nějaký omyl, Pane. Nemyslím si, že tohle je to pravé místo pro mě. Jak jsem se  sem dostala?" opakuje.

"Poslal jsem pro tebe."

"Ale já jsem Adéla."

"To vím, to dobře vím," přeruší ji Pánbůh. "Jsi tady, protože jsem evangelium svého Syna četl i já, a velmi dobře znám i tvoje srdce."

Na stole v Boží kanceláři totiž leží Adélino srdce: je otevřené a dá se v něm číst jako v knize.

V tu chvíli vejde andělíček tajemník a zašeptá Pánubohu do ucha:

"Anděl vrátný vzkazuje, že u brány stojí ředitelka Zbožného sdružení toho a toho a s ní vedoucí Organizace těch a těch. Dále je ta jedna vznešená dáma z rodu XY, čestná předsedkyně patronátu nad tím i oním, a uvítaly by, kdyby mohly být urychleně přijaty.

"Ať počkají, ať počkají," odpoví Pánbůh.

Andělíček se ale odváží neléhat: "Říkaly, že je moc dobře znáš a že tedy... A pak - mají spoustu zavazadel a chtěly by se ubytovat."

"Já že je znám? Kdo je to? Aha, asi jsem je někdy viděl, ale ať stejně počkají. Ať chvíli počkají. A cos to říkal? Že mají spoustu zavazadel? Co v nich mají?"

"Předpokládám, že samé 'dobré skutky' a 'záslužné činy'."

"Tak je zatím uvědom, že sem zavazadla nesmějí."

Adéla dál stojí u dveří.

"Moje srdce?!" rukama si zakrývá obličej. "O čem v něm chceš číst? O tom, jak uboze jsem žila, o mém nešťastném životě? Pane, nech mě radši odejít!"

Ale Pánbůh si pomaličku pročítá Adélino srdce.

"Je tak štědré, tak opravdové, tak upřímně pokorné! Není v něm ani stopy po pokrytectví. Žádná přetvářka. Kéž by takové srdce měli moji dlouholetí věřící!"

Čestná předsedkyně patronátu nad tím a oním si mezitím u brány zavolala anděla vrátného:

"Pojď sem. Poslouchej, připomněl bys laskavě Pánubohu, že tu na něho čekáme? Jsme unavené po cestě, máme spoustu zavazadel a je nám horko k zalknutí. On nás už dlouho zná, jsme blízcí přátelé. Kolikrát jsme jen spolu jedli u jednoho stolu! (Zapomněli na Matouše 7,22-23) Nechápu, proč se k nám nechová trochu uctivěji. Jen tak mimochodem," pokračuje jízlivě, "pokud mě neklamal zrak, předběhla nás jakási Adéla, všeobecně dobře známá."

Anděl tedy odejde. Po chvíli, která těm třem připadá jako věčnost, se vrací se vzkazem:

"Pánbůh řekl: 'Ať počkají. Ať  chvíli počkají.'"

"To nechápu," poznemená druhá žena a otírá si pot z čela. "To opravdu nechápu: zná nás, přijdeme sem unavené, protože jsme celý život chránily jeho zájmy na zemi, a on nás nechá projít tak dlouhým očistcem."

Menico (nejmenší z rokud čertů), který se právě potlouká kolem rajských bran, mrkne na anděla vrátného.

Pak se otočí ke třem nešťastnicím: "Četly jste někdy evangelium? I já znám místo, kde je psáno že ti, kdo jsou - však vy víte jací - vás předejdou." (Mt 21,31)