Boží "plány"

Andělíček tajemník přinesl na Boží stůl, stejně jako každý den, poštu.

Popravdě řečeno, je to pošta dost jednotvárná:

"Pane, vyslyš nás!"

"Pane, uslyš nás!"

"Pane, nezapomínej na nás!"

"Pane, pamatuj na nás!"

"Pane, učiň to a to!"

"Pane, dej, ať..."

Pánbůh ji zběžně prochází.

"Ano, ano, ale ať 'pamatují' také oni sami, ať také oni 'slyší a činí'. Kolikrát jen jim to můj Syn připomínal!" (Mt 7,21)

Potom andělíček, lehoučký a rychlý, s průsvitnými křídly pilné včelky, přináší horu jakýchsi dokumentů.

"To jsou 'plány' k podpisu," poznamenává nesměle a s tichým šustěním křídel se vzdaluje, protože ví, že nebe může na okamžik pořádně potemnět.

Někdy se totiž stává, že Pánaboha pohled na jisté "vůle", které mu jsou přisuzovány, a na určité "plány", které by měl schválit, hodně rozčílí:

"Jsme si jisti, že máme učinit to či ono: Bůh si to přeje!"

"Boží vůlí nepochybně je, aby!"

"Naše rozhodnutí je správné: je to Boží vůle."

"S jakou jistotou ti lidé mluví o mé vůli!" poznamenává Pánbůh. "Tohle? Něco takového jsem si nikdy nepřál. To? Možná tohle. Tady se skoro trefili. Tohle? No, jen přibližně. Ale tahle 'Boží vůle'! Kvůli ní mě lidé odsuzují ještě po osmi stech letech!" (první křížová výprava)

Temné pusté výmysly Pánaboha rozčilují - ani nemluvě o plánech, jejichž "otcem" měl údajně být:

"Dílo, jež započínáme, je dílem Božím: zjevně se v něm ukazuje jeho vedení."

"Toto je plán vnuknutý Bohem."

"Toto je nepochybně v Božím plánu."

A nezřídka se stává, že po nahlédnutí do "projektů", "plánů" a "děl", která mu jsou přisuzována, zakřičí:

"To tedy z mé hlavy není! Něco takového jsem nikomu neříkal!"

"Pán nás neustále doprovázel a zjevně nám pomáhal svou prozřetelností."

"Že jsem byl stále s nimi?" Zkontroluje si datum v kalendáři.

"V té době jsem byl v Brazílii, ve favelle Barroso. Hostila mě jedna chudá rodina, která bydlela v chatrči z papírových krabic. A zatímco jsem těm chudákům pomáhal postavit cihlový domek, uniklo mi, že "oni" budují desetipatrovou moderní budovu pro duchovní cvičení a rekolekce, vybavenou veškerým komfortem, bazénem, videohrami a luxusním barem."

"Videohry jsou pro děti," pozamenává nesměle andělíček. "Jak jinak by mohli rodiče v klidu poslouchat kázání?"

"Správně, správně, dobře to vymysleli!" zamumlá si Pánbůh.

"A... a... bazén má přece i papež," zašeptá diskrétně tajemník.

"To je pravda, to je pravda. Všechno si žádá své."

"A ten bar, Pane...," pokračuje maličký andílek, "bez něj se dnes nikdo neobejde: aby se na tebe mohli soustředit, potřebují pořádnou kávu."

"Na mne? Copak tu není Duch svatý? A potom - proč musí být tak luxusní?"

"Pane," pokračuje andělíček s vytrvalostí Abraháma prosícího o záchranu Sodomy, "dnešní lidé jsou zvyklí na určitou úroveň. Nechceš přece, aby církev vypadala jako nějaká Popelka!"

Na jedné straně panuje ticho, na druhé úzkostné očekávání. Andělíček upírá pohled na pero v Boží ruce.

"To je všechno milé, dobré. Dobrá, ať si to udělají, jen ať si to udělají."

Andělíček napětím vyvalil oči.

"Ale já," uzavírá debatu Pánbůh, "já si to na zodpovědnost nevezmu! Tohle neschválím!!!"

A zazvoní "o patro níž".

Jako střela z něj vylétne Menico, nejmladší, jž značně umírněný potomek rodu zlomyslných čertů.

Menico, malý poťouchlý dareba, očazený od hlavy až k patě, s hbitými netopýřími křidélky, se dvěma měkkými výrůsty, na čele a s ocáskem zakončeným ostrou špičkou, však kupodivu dokáže i poslouchat, zejména za určitých okolností.

"Menico," Pánbůh nabere hrst dokumentů ležících na stole, "svěřuji ti tyhle 'plány'. Ukaž, co v tobě je: máš plnou moc je roznést na kopýtkách."

Ticho.

"Menico!"

"Tady jsem," plíží se čertík kolem dveří.

"No tak, překazíš je, nebo ne?"

"Já nemůžu, Bože, já vážně nemůžu," odpovídá Menico vážným hlasem. "Ty 'plány' jsem jim totiž nakukal já!"

Můj drahý Bože Otče,

není snadné uhodnout,

co si myslíš.

Snažíme se o to ze všech sil,

ale často se mýlíme.

Za to může Menico.