Zrození přátelství

OBRAZ 1

Je to pár dní, co jsem konečně dostala ubytování v domě pro matky s dětmi v tísni. Jsem na tzv. „nouzovce“. Pokoj vedle vrátnice, kuchyň, koupelna. Klíč musí být stále na vrátnici.

I když jsme doma. To je předpis.

Pocit, že může kdokoli přijít a otevřít dveře – nic příjemného. I když každého do domu pouští vrátný. A kontroluje nejdřív obraz v kameře, aby se nikdo cizí do domu nedostal. Agresivní manžel sem nemůže. Uf, to je úleva. Takže byť na nouzovce, jsem vlastně po dlouhé době v bezpečí - před tím, kdo měl být tím nejmilovanějším…Nemusím mít strach ze zloby, kterou nazývá láskou a ještě k tomu křesťanskou, ale vynucuje si ji násilím, neboť: „moje žena mě přece má poslouchat“… Kolik nás tu takových je.

Mám konečně místo pro sebe a dvě ještě docela malé děti, které jsou po všem, co prožily přece jen poněkud vyděšené.

Blíží se Vánoce, děti odjely na víkend k tátovi, babičce a dědečkovi. Vracím se „domů“ z nákupu. V ruce nesu krabici s umělým stromečkem. U dveří azyláku potkávám ženu, která drží krásný smrček. Než se dočkáme otevření dveří (vrátný je asi na obhlídce), prohodíme pár slov. Milé setkání – s ní bych si asi rozuměla.

OBRAZ 2

Postoupila jsem z „nouzovky“ do normálního azylákového bytu. Máme štěstí, je volný větší byt – dva velké pokoje s kuchyní. Zvykáme si na domovní řád, příkazy, zákazy, předpisy. Některé asistentky se nás snaží „vychovávat“, i když jsme stejného věku. Ale to nic, to se zvládne. Zbytečné vysvětlovat, čím si každá z nás musela projít. 

Zdeňka bydlí ve stejném patře. Občas se potkáme na chodbě. Brzy už není setkání ponecháno jen náhodě. Dá se zajít na návštěvu, i když večer už jsou návštěvy zakázané. Naštěstí to nikdo nekontroluje…

Podobné osudy sbližují a já poznám ten její, ona můj. Děti mají novou tetu. Sbližuje nás však mnohem víc – víra. Víra v Boha, jeho lásku a působení v nás. To, že patříme každá k jiné církvi nám naprosto nevadí. Bůh je přede jeden, ne?

Společně hledáme Boha v našich zraněných životech a s Bohem hledáme cestu, kudy dál. Je skvělé mít kamarádku. Kamarádku, se kterou si rozumím, s níž se můžu modlit, povídat, pomáhat znovu vstávat a jít dál, hledat chyby a učit se z nich…

OBRAZ 3

Za rok musím z azyláku odejít – pobyt je na rok, prodlouží jej jen někomu. Mně ne. Proč? To se nedovím. Něco peněz, které zbyly z prodeje - kdysi mé garsonky, stačí na malý nájemní byt. Po Vánocích se stěhujeme. Čas jde dál, přináší události milé i bolestné, život dost těžký. Bůh je se mnou stále Zdeňku vidím zřídka. Bydlí na opačném konci velkého města. Ale na návštěvu zajdeme, to se ví. Společný táborák, cesta lodí, výlet jarní přírodou nebo sbírání hub… Především hry s dětmi. Jsou trochu větší, ale pořád potřebují spoustu zájmu, lásky a pozornosti. Peněz moc není. Máma se dvěma menšími dětmi šanci pracovat jen tak nedostane. Ale radost můžeme mít přece i z maličkostí, ze setkání s upřímnými přáteli, společné zážitky, hry, radost. To se naštěstí nikdy neplatí. Neskýtám žádné hmotné výhody, takže přátelé, i když jich není mnoho, jsou opravdoví. Nemusím se bát, že hledají nějaké výhody. Jsme spolu proto, že jsme si navzájem darem jako lidé.

OBRAZ 4

Zařizuji byt, našla jsem práci, snažím se být mámou, tátou, kamarádkou. Hlavně se nesesypat, moje děti mne potřebují. Další Vánoce. Už uběhlo pár let od setkání se stromečky před dveřmi azyláku. Ráno mne bolí záda, vezmu si prášek a jdeme pomáhat s úklidem a výzdobou kostela. Ale nemám žádnou energii, jsem podrážděná, bolest se znovu stupňuje. Je mi zle, vracíme se domů, zalezu do postele a za chvíli spím. Je to trochu lepší, pouštíme se do předvánočních příprav. Bolesti a velká únava však nepřestávají ani na Štědrý den, ani další dny. Místo do práce jdu k lékaři, dostávám neschopenku. Ta trvá rok.

I dnes, po čtyřech letech mám stále chronické bolesti i únavu, beru spoustu léků. Návštěvu na druhý konec města už nezvládnu. Já ne, ale Zdeňka ano. Ozve se zvonek u dveří, s úsměvem přichází a já stavím vodu na čaj. Čas neskutečně rychle plyne ve vzájemném sdílení – kolik toho jen máme podobného. Nové lásky i nové starosti, děti, dnes už téměř dospělé. A Bůh,  je s námi stále. Ne proto, že si to zasloužíme – někdy je to právě naopak. Ale proto, že jej potřebujeme. Mnoho jsme ztratily, mnoho nalezly, mnohé chybí, za mnohé vděčíme. Každé setkání prožíváme naplno a Bůh je s námi, v naší radosti i sdíleném smutku, ve vzájemném porozumění, ocenění, přijetí, povzbuzení, to vše se Zdeňkou prožívám. Pravé přátelství a Boží přítomnost, to jsou dary, pro které je život krásný, i když chudý a těžký.