Odpuštění stokrát jinak...

Stala se mi křivda, velká a bolavá křivda. Nejprve mne přepadla zlost, veliká a pomstychtivá zlost. Potom bezmoc a sebelítost. Byla jsem jako vůz s nebezpečným a velmi výbušným materiálem a taky že to bouchalo. Kdo se objevil v dosahu, ten dostal co proto – nevině. Hřích vyvolal další hřích a ten možná poslal zlo zase dál. Ale já chtěla být přece nástrojem dobra a zatím… Stydím se, ale když on mi tolik ublížil! Co s tím? Ježíš říkal: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí co činí."  "Jo, nevědí. Určitě věděl co činí a ne že ne! Tak jaképak copak." Zlobilo se moje ublížené já.

A pak jsem se se vším obrátila na Pána. Uviděla jsem, jak mne zlost svazuje, jak mne pronásleduje a ničí radost a pokoj.

Odpustit je tak blízko slovu pustit, opustit. Ano, jestliže svoji zlobu neopustím, nepustím, budu se jí držet, bude držet i ona mne. Jestliže nepustím to, co se stalo, budu trvat na svém, zlobit se a vztekat, bude mi zle. A tak jsem se té zlosti pustila nechala ji odejít. A začala děkovat za všechno co mám, za Boha a jeho lásku, za krásy, které se nedají koupit, za lidi, které mám ráda a oni mne, i když to neskýtá žádný hmotný prospěch.

Děkuji, že radost a láska nepotřebují velké bohatství  velká gesta, děkuji, že čisté srdce je lepší než milion v bance.