Chvátám, chvátám...

Tak tohle slyšíme a říkáme dnes a denně v nejrůznějších podobách a obměnách. Málem by se dalo říct, že kdo nechvátá, tak není. A taky říkáme: "Nemám čas."

Naši předkové říkali: "Spěchej pomalu."

I já spěchám a nemám čas. Vrátila jsem se po dvou měsících z léčení a nestíhám. Musím vyřídit, udělat, uklidit,... a pak odpadnout a odpočívat. Bolí mě hlava, bolí mě záda, jsem nervózní a podrážděná, utrhuju se na nejbližší kteří mi pomáhají a já jsem stále nespokojená.

Je to normální? Nejde to jinak? Proč vlastně spěchám? Je to tak důležité?

Když se nad tím upřímně zamyslím, tak není. Chci - nemusím, ale chci udělat, uklidit, vyrobit, mít! A místo spokojenosti, pohody, radosti jsem nakonec uštvaná, nespokojená a všechno dělám jen tak napůl.

Dnes jsem si řekla, že to zkusím jinak. Poté, co jsem si vzala tabletku - kdoví kolikátou už, aby mě přestala bolet hlava a zdřímla jsem si - ejhle hlava nebolí. Tak místo obvyklého honem honem - ať šechno doženu, jsem se nejdřív v klidu a pohodě osprchovala, umyla si hlavu, uvařila si čaj a zacvičila si.

Je krásný den a já si ho kazím tím, že chci všechno možné i nemožné. Vždyť co je důležité pro pěkný a spokojený život? Vlastně nic moc. Lidé, kteří byli v nejchudších zemích na světě tvrdí, že zdejší obyvatelé žijí prostě, jednoduše, s minimem věcí, ale s velkou radostí a spokojeně. Nehoní se za tím co nemůžou mít, ale radují se z toho co mají. Proč oni to dokážou a my, vyspělí Evropané ne?

Jednak nemají asi televizi se spoustou násilí a reklam, které nás přesvědčují, že náš život bude krásnější a šťastnější když budeme pít CocaColu, prát tím či oním pracím prostředkem, odstraňovat skvrny, jíst ,mýt nádobí, vlasy, nakupovat, nakupovat, nakupovat.

Opravdu jsme spokojení když si něco koupíme? A jak dlouho? Mně to moc dlouho nevydrží - štěstí nějak nepřichází.

Peníze, vydělat, získat, vyhrát, ukrást - a utratit. Je to štěstí, radost, spokojenost? Snad na chvíli.

Láska, děti, cestování, vyrábět a prodávat, stále víc a víc a víc,...

Ale radost a štěstí se nějak vytratily.

Ale jak na to? Inspirací by nám mohl být třeba nejznámější mimozemšťan - Malý princ.

Ten by chtěl jít docela pomaloučku ke studánce, ten se naučil starat o svoji růži a dokonce i to, že ochočit si lišku, získat přítele, to chce hodně času a trpělivosti. Každý den kousek blíž, pěkně pomaloučku.

Ne, nezbláznila jsem se. Ono to opravdu funguje. Nespěchat, aspoň na chvíli. Všimnout si krásy kolem sebe - vycházející slunce, pavoučka ve své síti, krásné květiny nebo si chvíli jen tak sednout a poslouchat ticho, jen tak být.

Mně takové chvíle přináší spoustu pohody, inspirace, vnitřní síly a pokoje. Je to zadarmo, nic to nestojí, jen si udělat čas. Že ho nemám? A kdo to říká? Času máme všichni stejně, nemá ho někdo víc a někdo míň. Záleží jen a jen na mě, co s ním udělám. Musím? Je jen několik věcí, které opravdu musím, většinou jen chci.

Já jsem si dnes uděla a čas na to - nic nedělat. Stačí chvilka a tak si uvědomuju, že si tu pohodu kazím často sama a naprosto zbytečně.

Jak jste na tom vy?